Texty

Tělo jako výraz. Tvůrčí gesto podle Merleau-Pontyho a jeho revize na základě zkušenosti improvizace

Autor: Jan Puc
Filozofia, 2013, roč. 68, č. 5, s. 367-375.

Článek konfrontuje pojetí tělesného výrazu v Merleau-Pontyho Fenomenologii vnímání s pojetím, které lze vypracovat z dialogického jednání s vnitřním partnerem. Dialogické jednání je druh dramatického improvizovaného výstupu, rozvíjený na Katedře autorské tvorby a pedagogiky DAMU v Praze. Zatímco Merleau-Ponty uchopuje zážitek neurčitosti, typický pro tvůrčí zkušenost, schématem prázdná intence – vyplnění, pracuje dialogické jednání se zkušeností „přetělesnění“, během níž tělesný výraz sám plodí svůj význam. Tím se osvobozuje tělesná expresivita z horizontu předem daného smyslu, ať už se jedná o smysl vyplněný (v případě nápodoby) nebo o smysl pouze prázdně míněný (v případě inscenace nápadu). Improvizace tak nabízí nový způsob, jak se dostat ke zkušenosti ve „stádiu zrodu“, jak chápe vlastní úkol fenomenologie Merleau-Ponty, a pochopit tvořivost vlastního těla.

Článek v archivu časopisu Filozofia

Rozhovor s Alicí Koubovou

Rozhovor pro časopis Nomádva, podzim 2010

http://nomadva.webgarden.cz/temata/c-10-pamet-a-spolecenstvi/rozhovor-s-alici-koubovou

 

Jan Puc, Hledání rezonance a rytmus hloubky

Jan Puc, Hledání rezonance a rytmus hloubky

26.4.2011

Věci a činy dozrávají. Život dozrává. Někdy přijdeme příliš brzy, trháme nezralé plody, jindy přicházíme k již otrhanému stromu nebo se utopíme v nerozhodnosti, pociťujíce impulsy, neschopni je následovat. Žijeme dvojím časem. Časem přirozených průběhů a časem rozhodnutí. To nás učí improvizace.


Jsem na scéně, nejisté místo, nejisté téma, prázdné ruce, před očima – nicota. Oči mám ale k vidění a uši ke slyšení. A co víc, nitro – k rezonování. S čím? Se situací. Všímám si kořenů, snad spíš kořínků. Kořeny vyživují celou rostlinu, přecházejí ve stonek. Mělké kořeny neuchrání před náporem neurčitosti. Vždycky už máme nějaké kořeny, jen nejsou vidět, nejsou cítit. Rostlinu nelze přesadit do vázy, jen ji uříznout – vystavit a nechat ve vodě pomalu usychat. Všímám si kořenů, to je nenápadná práce, zvyk neignorovat periferii zorného pole, lépe a jednoduše: všímat si, jak už jsem, jak mi je. To není na dlani, ale není to ani zcela skryté. Je to přítomné jako postoj těla, jako gesto, jako nenápadný pohyb, který dělám a kterým jsem, aniž o tom vím. Hledám kořeny? Přesněji. Nehledám, protože se neptám. Nejsem systematický, nejsem vědecký. Nekladu, neověřuji. Postoj je jiný. Všímám si jich. Abych jimi byl, tak že o tom vím. Držím při tom fantazii na uzdě. Rychle doplňuje, rychle zapomíná, tahle fantazie.

Kořen rezonuje, zarezonuje. Něco ve mně zarezonuje s kořenem. Rezonuji se svými kořeny. Nechávám rezonovat. Všímám si kořenů a rezonuji odpovědí. Jako odpověď. Impuls přechází v odpověď. Ta je ale sladěná, naladěná na impuls. Vyrůstá z kořene. Impuls je kořenem. Lépe: Impuls je z kořene. A je třeba zkoušet, nevidím hned, necítím hned, nevím hned. Je třeba zkoušet, vracet se a opakovat. Opakování je intenzifikace. Je to výživa. Hnojivo pro improvizující rostliny. S hnojením nepřehánět, ale nezapomínat.

Návrat je často opakováním, protože opakování je návrat. Zesílení opakováním se snadno stane přesílením. Tak může každé hledání nakonec hledané vymyslet – a tím minout. Jsem ve situaci příliš silně, příliš chci. Jsem a potřebuji jasné tvary, jisté něco, situaci, ve které mohu zaujmout postoj a strategii, plán bitevního pole. Ano, nakonec jde o to, že potřebuji plán. Uzavření nejistoty. Opakování je zesílením, přikládáním ozvučné desky ke chvějící se struně. Hledáním rezonance.

Ještě stále není jasné, proč jsem na začátku mluvil o čase? Tyto věci se dějí. A mé reakce na něj či postoje vůči nim se dějí též. Impuls není bodem? Všímám si okamžikově, ale věc má svůj průběh, svůj rytmus. Jedině tak lze také mluvit o její přirozenosti. Nedostávám impuls, který bych následně zpracoval, uchopit, interpretoval. Otevírám se, tak že se udržuji v blízkosti zdroje smyslu, kterým je přítomné dění. Tento způsob otevření se musí sladit s tím, pro co se otevírá. Synchronizovat se. Opakování je právě minimální změna, neboť opakování chce totéžjiný okamžik. Je změnou a dává prostor, neboť událost na nás nečeká. Právě proto vůbec nevadí, že každý návrat je již jiného k jinému. Jde o to, zda se naučíme navracet tak, že se přibližujeme, a nikoli tak že se vytrvale snažíme vykopat poklad, nedávno odnesený.

Čas oběhů živin uvnitř mých kořenů a tím i situace a čas mých přitakání a zadržování je třeba synchronizovat v jednom rytmu. Říkám „rytmu“, tím nechávám otevřené, zda toto protnutí musí být úplné, anebo postačí střídání lehkých a těžkých dob, které spolu komunikují. Vždy se něco děje a zůstává to neurčité, to je význam prožitku hloubky. Její příliš rychlé vyvedení na povrch tuto hloubku ničí, setrvání v hlubinách zas nevede k porozumění.